Rozdělení zodpovědností a vytvoření malých týmů s plnou důvěrou je mnohem efektivnější než "každý kecá do všeho". Většina profesionálů odvede lepší práci, pokud mají dost prostoru rozhodovat, co je důležité, a co ne. Jde to lépe, než když musí nepodstatné detaily obhajovat v plénu. Celotýmové setkání musí věnovat energii vzájemnému informování, budování vztahů, povzbuzování. Jen výjimečně debatám o detailech. Některé aktivity jsou velice lákavé, ale pokud se jich chci účastnit, musím počítat s tím, že si také leccos odpracuju. Je snažší budovat vize a směrovat ostatní, než oslovit 20 lidí a nechat se devatenáctkrát odmítnout.

Na jednu stranu si člen týmu stěžuje: "Myslím, že se tady někdo snaží jenom propagovat svoji značku." Ten samý člověk říká na adresu druhého "Ale ona nám naštvala našeho dodavatele." Tak jde tu o firmu, nebo ne? Jdu do toho za sebe a za tým, nebo za svoji firmu? Pokud nejsem schopen sám sebe od firmy oddělit, nesmím to vyčítat ostatním. Pozor na to, že se dostanete do pasti "personálního brandu". Pokud něco nezvládnu já, prodělá na tom celý tým, pokud se něco nepovede týmu, nesmím na druhou stranu být hysterický z toho, že to poškodí "moji značku". Nedokážu-li nést sdílené riziko, musím dělat osamělé akce na vlastní pěst.

Tohle je dobrá věc, v programové skupině nás dvakrát vytáhly z mělčiny odvážné zásahy Mirka a Matěje. Někdy jde jen o to se navzájem vyhecovat. Musíme si mnohem více uvědomovat momenty, kdy se něco zasekne - přiznat si to, a poprosit o zásah třetí osobu, někoho zvenčí. Pokud se dva lidé motají v kruhu, třetí to někdy může snadno rozseknout. To platí nejen o časovém záseku, ale i o osobním.

"Tak mi nakonec napsali, že tuhle barvu nemají. On (jiný člen týmu) mě stejně štval a je taky, tak jsme se dohodli, že to nevadí, že to udělají jinak, než je zadání." Jakmile se jednou poruší důvěra, jde všechno stokrát hůř. Je OK být čas od času trochu nespokojený s tím, jak někdo druhý pracuje na společné věci. Ale musíme se na tom domlouvat osobně, otevřeně, v klidu a s respektem vůči úkolu, který ten druhý má. Nikdy ne nadáváním přes hromadné maily, nikdy ne zlomyslným domlouváním se za cizími zády. Sám jsem párkrát na sebe vzal něco, co měl původně udělat někdo jiný, bez dohody s ním. Vždycky to nakonec způsobilo víc škody než užitku. A naopak - pokud opakovaně zklamávám spolehnutí ostatních na to, že něco zařídím (jelikož na mě závisí), nesmím se divit, že mě začnou obcházet.

Každý máme trochu jinou míru zkušeností a jiné vnímání času. Pokud někdo energii má teď, nemusí ji mít za chvíli a je dobré ji využít. To, že někteří lidé nemohou pracovat po nocích, nemohou jen tak každých čtrnáct dní strávit 3 hodiny plkáním "co by se ještě dalo", nebo prostě plánují na úplně jiné časové úseky (měsíce a roky místo dní a týdnů) je potřeba brát vážně. Čím větší profesionál, celebrita, kapacita, tím větší zasekanost kalendáře - věcmi, které nejdou odložit tak snadno jako pivo s kamarády. Zároveň málokterá aktivita je samonosná tak, že by na ni nic nenavazovalo. Pokud se zpozdí nákup brambor na kaši, nemohu je začít škrábat až poté, co jsem je rozmačkal a následně uvařil.

Že si mnozí z nás ukousli větší sousto, než bylo možné sežvýkat, není asi nijak překvapivé. Jediný člověk zvládl celkem včas zatroubit na ústup, i když i to bylo spojeno se zmatením rolí, které nechtěl, ale ostatní mu je přisoudili (účast v programovém týmu). S tím souvisí i to, že jsme často přeslechli něco, co bylo řečeno potichu. Příliš mnoho energie padlo na halasné porady a vymýšlení bombastických přídavků, doplňků a vylepšováků, takové doslovné i metaforické překřikování se v plénu. Já jsem několikrát podcenil své vnitřní tiché varovné hlasy, některé věci ale zapadly přesto, že byly vyřčeny nahlas - jen nesouzněly s "mega" vizí.

To se stalo mě, stalo se to i jiným. Některé role jsme chtěli ale nedostali, některé nechtěli, ale připadly nám. O něco se dva lidé neúspěšně a zoufale přetahovali. Pokud něco nemám na zodpovědnosti a přesto se tím nedokážu přestat trápit, ušil jsem si na sebe strašlivou past.

Všechno ostatní by se dalo unést a šlo by nad tím mávnout rukou, ale že jsme dopluli a někteří už asi nikdy nebudou chtít na palubu stejné lodi (nebo alespoň ne se stejnou posádkou), považuju za těžkou prohru. Byť v součtu je bilance spíš pozitivní. Pro budování vztahů žel nestačí jen hromadný teambuilding, stejně jako ne všechno se dá vyřešit poradou v plénu. Jde o drobnosti, setkávání a poznávání se v malých skupinkách, nad drobnostmi. A opět, pokud se otálí, může být pozdě. Jestli vůbec má kdy být nějaké "příště", musíme začít od osobních vztahů, budování důvěry, vyjasňování pozic - a uklízení po přestálé bouři. Bez toho, abychom se navzájem mohli na sebe plně spolehnout, nikdy nebude plavba takovým zážitkem, jakým by mohla být.

I tried to create and post something, that will… contribute, enrich, please, make laugh.
Or did I just try to do something that will induce reaction, start communication?
Or do I just want the reaction to confirm my existence, my worth, my value?
 
I have posted it and I'm waiting. I'm terribly impatient. I can't wait to get a reaction. Without a reaction, I will not die - but I will have experienced a little failure.
How to disconnect from the feeling of failure?
How to not get addicted to the feeling of success in case that a lot of my postages DO get a reaction?
How to free myself from the desire that a specific person reacted to a specific post?
How to learn to be patient and learn (again) to wait for a letter to come in 1, 2, 3 weeks?

How to interpret a "reaction" (like, RT, favorite, +1)? Does it mean the other person likes me? Wants to be a friend? Wants more contact? Would like to meet in real?

What is the right kind of response? Do I have to receive a notification? Is smile enough? Is it too much?

Are we just on the hunt for "seeing our influence"?.

What is the most difficult about it:

- to be able to interpret a reaction/lack of reaction as truly as possible

- to dis-attach yourself from the drug of "self-confirming" through other people's reactions

Alain de Botton (http://www.ted.com/talks/alain_de_botton_atheism_2_0.html) vyzývá posluchače k tomu, aby se podívali na náboženství jako na pokladnici úspěšných technik, nápadů a důrazů. Z počátku mi to přišlo vtipné, ale posléze ve mně začalo růst drobné znechucení. Když se tohle dotáhne do důsledku, vyrobíte například z národního socialismu nacismus. Ne, že by se jedni nemohli inspirovat od druhých. Asi je celkem ok, když se bude charita učit od businessu (jako to pěkně vysvětluje Andrej Kiska ve své knížečce Cesta manažéra z pekla). Ale samotná forma bez obsahu je buď k ničemu, nebo nebezpečná.

(S odstupem vnímám de Bottona lépe, ale pořád se nemohu oprostit od pocitu, že je to celé nějak nakřivo. Pokud je na náboženství tolik dobrého - dle de Bottona skoro všechno - a kritizujeme jen víru v Nejvyššího, chytili jsme se do pasti. Následujíce jeho doporučení, vezmeme formu a na uprázdněné místo Boha dosadíme více či méně sami sebe nebo nějaký náš konstrukt. Už asi nebude mít podobu zlatého telete vytepaného z roztavených šperků. Bude to konstrukt ekonomický, sociologický či psychologický. Ale to je prašť jak uhoď. Získáme tím navíc jen pocit, že my jsme ti, kdo mají zásadní vliv na svět kolem sebe i v sobě.

Praktika přebírání, inspirace a přeznačování dobře fungujícího je stará jako všechna náboženství. I křesťané ji zhusta používali, když vzali staré pohanské svátky spjaté se solárním a lunárním rokem a naplnili je novým obsahem. My jsme je zase vzali, starý obsah odsunuli a... no, něco málo možná někde zbylo. O Velikonocích dost málo.)

Jeanne jistě neříká, abychom se zaměřili jen na skvělé prezentace. Tento rozměr neodmítám, ale jen proto, že účelně  vystavěné prezentace jsou dobré pro to, aby se myšlenky mohly šířit. Hlavní hodnotu TEDx vidím v usilování o otevřenost a pestrost - jak na úrovni programu, tak mezi publikem. Otevřenost znamená i to, že budu jako posluchač schopen vážně přemýšlet i nad myšlenkou, kterou mi nepřednáší charismatický profesionál, hladce a zábavně, jako na zlatém podnose. Má-li mít hnutí TEDx nějakou hloubku, potřebujeme schopnost jít za formu, za jazyk. Potřebujeme nejen řečníky, kteří dovedou naservírovat starou botu jako telecí kotletku, ale i posluchače ochotné hledat a najít bohatství v pánvi plné vody a písku ze zlatonosné řeky.

Při debatách o sexuální výchově se perou minimálně dva principy: svoboda a bezpečí. Svobody má plnou hubu kdekdo. A kdo by nepečoval o bezpečí vlastních dětí? Plachtění je také pěkným symbolem svobody i nebezpečí. Takže to vážně má cosi společného.

V té prastaré učebnici pro důstojníky mne překvapilo, jak nesamozřejmé je noční kotvení mimo přístav: musí se pracovat jak s kotvou, tak s plachtami. Velkou loď samotná kotva těžko udrží, protože se během noci otáčí příliv a bude v různých chvílích táhnout loď různým směrem. Do toho zcela jistě povane nějaký vítr. Cílem je nenechat se hodit na pobřežní skály, ani odvát na širé moře. Musíte tedy mít dobrou kotvu (nebo dvě) pro vyrovnání síly proudů, dlouhé kotevní lano a spoustu znalostí o tom, jak ovládat plachty, aby kompenzovaly tlak větru. Kdybyste měli jen kotvu, proudy a vítr vás brzy zamotají tak, že vám nepomůže. Pokud kotvu nespustíte a dobře neupevníte, nezbyde vám než donekonečna manévrovat - a na to nemusí být v noci u pobřeží ani prostor, ani čas.

Vidím to podobně i s výchovou - například v oblíbené oblasti svobody a dobrodružství, totiž sexu. Pokud budeme mít pouze plachty - informace (jak se co dělá, jaké jsou nemoci, co se dá zvládnout, na co si dát bacha), nebudeme mít chvilku oddechu od manévrování a křižování, někdy nás to možná foukne mezi skály, kam bychom sami nikdy nepluli.

Když vyrazíme jen s tím, že přece máme na noc kotvu - totiž zakořeněné hodnoty a základ mravních principů, přijde někdy velký vítr a s ním strach, odliv nás otočí a kdo ví, jesti tu kotvu neutrhneme jen proto, že nám nikdo neřekl, že na moři je vítr a u pevniny se střídá příliv s odlivem. S kotvou bude problém i tehdy, bude-li na krátkém kotevním laně. A také, pokud nám ji v přístavu z opatrnosti naložili příliš těžkou.

Domov má dávat člověku především kotvu: základy hodnot, ohleduplnost, vzory věrnosti, sebeovládání a něhy. Pokud přidá ještě i nějaké znalosti o plachtění, jen dobře. Nikomu to neuškodí. Pokud ale jako starý mořský vlk potkávám hodně lodiček, kterým chybí na palubě kotva, nezbývá mi, než učit jejich kapitány, jak si pomoci jen s plachtami (myslím, že se tomu před 200 lety říkalo "waring" a že to nemá v češtině paralelu.) 

Pokud navíc budu mít k dispozici i nějaké malé kotvičky na rozdávání - a nebo někoho naučím, jak si vyrobit provizorní, zasloužím se o to, aby se o něco méně mladých lidí rozsekalo na útesech.

Musíme pečovat o hodnoty, ctnosti a mravní rámec toho všeho. Nejlépe tam, kde je to nejsnažší, tedy doma. Ale potřebujeme také vzdělávat v praktických otázkách každodenního soužití, ve věcech hygieny, základní ochrany a právních aspektů. Rozhodně nestačí nechat to být - rizika jsou jak tam, kde domácí prostředí nestačí, ale i tam, kde chybí základní orientace praktická.

A proto, mladí kadeti:

Jsou přístavy, kde kotvy nenaložíte - tož učte se aspoň plachtit. Nebrblejte na nutnost mít kotevní lano pěkně srovnané a na tu dřinu u vrátku: ono se vám to jednou může zatraceně hodit. Vyhnete se mnohým nesnázím a v bouřlivé noci se budete mít na co spolehnout.

Pokud vám naložili kotvu příliš těžkou, nenechte svou loďku potopit a odvažte se sami přemýšlet. Rizika ztroskotání jsou velká, ale zážitek z volného plachtění s věrnou a sehranou posádkou za to stojí.