Posterous theme by Cory Watilo

Co nás brzdí? (aneb intimní ohlédnutí za jednou společnou plavbou)

Už od loňského podzimu mi ta otázka vrtá hlavou. Kupodivu příprava odpovědí nabídla sama odpovědi zcela nečekané.

Schovávání neefektivní komunikace a řízení pod rouškou "týmového rozhodování"

Rozdělení zodpovědností a vytvoření malých týmů s plnou důvěrou je mnohem efektivnější než "každý kecá do všeho". Většina profesionálů odvede lepší práci, pokud mají dost prostoru rozhodovat, co je důležité, a co ne. Jde to lépe, než když musí nepodstatné detaily obhajovat v plénu. Celotýmové setkání musí věnovat energii vzájemnému informování, budování vztahů, povzbuzování. Jen výjimečně debatám o detailech. Některé aktivity jsou velice lákavé, ale pokud se jich chci účastnit, musím počítat s tím, že si také leccos odpracuju. Je snažší budovat vize a směrovat ostatní, než oslovit 20 lidí a nechat se devatenáctkrát odmítnout.

Obviňování druhých z toho, co dělám i já sám
Na jednu stranu si člen týmu stěžuje: "Myslím, že se tady někdo snaží jenom propagovat svoji značku." Ten samý člověk říká na adresu druhého "Ale ona nám naštvala našeho dodavatele." Tak jde tu o firmu, nebo ne? Jdu do toho za sebe a za tým, nebo za svoji firmu? Pokud nejsem schopen sám sebe od firmy oddělit, nesmím to vyčítat ostatním. Pozor na to, že se dostanete do pasti "personálního brandu". Pokud něco nezvládnu já, prodělá na tom celý tým, pokud se něco nepovede týmu, nesmím na druhou stranu být hysterický z toho, že to poškodí "moji značku". Nedokážu-li nést sdílené riziko, musím dělat osamělé akce na vlastní pěst.

Čekání na správného parťáka
Tohle je dobrá věc, v programové skupině nás dvakrát vytáhly z mělčiny odvážné zásahy Mirka a Matěje. Někdy jde jen o to se navzájem vyhecovat. Musíme si mnohem více uvědomovat momenty, kdy se něco zasekne - přiznat si to, a poprosit o zásah třetí osobu, někoho zvenčí. Pokud se dva lidé motají v kruhu, třetí to někdy může snadno rozseknout. To platí nejen o časovém záseku, ale i o osobním.

Zlomyslnosti, naschvály a nerespektování dohod a zodpovědností
"Tak mi nakonec napsali, že tuhle barvu nemají. On (jiný člen týmu) mě stejně štval a je taky, tak jsme se dohodli, že to nevadí, že to udělají jinak, než je zadání." Jakmile se jednou poruší důvěra, jde všechno stokrát hůř. Je OK být čas od času trochu nespokojený s tím, jak někdo druhý pracuje na společné věci. Ale musíme se na tom domlouvat osobně, otevřeně, v klidu a s respektem vůči úkolu, který ten druhý má. Nikdy ne nadáváním přes hromadné maily, nikdy ne zlomyslným domlouváním se za cizími zády. Sám jsem párkrát na sebe vzal něco, co měl původně udělat někdo jiný, bez dohody s ním. Vždycky to nakonec způsobilo víc škody než užitku. A naopak - pokud opakovaně zklamávám spolehnutí ostatních na to, že něco zařídím (jelikož na mě závisí), nesmím se divit, že mě začnou obcházet.

Falešný pocit dostatku (času, sil, motivace, transparentnosti) a plýtvání tím, co není mé
Každý máme trochu jinou míru zkušeností a jiné vnímání času. Pokud někdo energii má teď, nemusí ji mít za chvíli a je dobré ji využít. To, že někteří lidé nemohou pracovat po nocích, nemohou jen tak každých čtrnáct dní strávit 3 hodiny plkáním "co by se ještě dalo", nebo prostě plánují na úplně jiné časové úseky (měsíce a roky místo dní a týdnů) je potřeba brát vážně. Čím větší profesionál, celebrita, kapacita, tím větší zasekanost kalendáře - věcmi, které nejdou odložit tak snadno jako pivo s kamarády. Zároveň málokterá aktivita je samonosná tak, že by na ni nic nenavazovalo. Pokud se zpozdí nákup brambor na kaši, nemohu je začít škrábat až poté, co jsem je rozmačkal a následně uvařil.

Přecenění vlastních sil a podcenění "tichých hlasů"
Že si mnozí z nás ukousli větší sousto, než bylo možné sežvýkat, není asi nijak překvapivé. Jediný člověk zvládl celkem včas zatroubit na ústup, i když i to bylo spojeno se zmatením rolí, které nechtěl, ale ostatní mu je přisoudili (účast v programovém týmu). S tím souvisí i to, že jsme často přeslechli něco, co bylo řečeno potichu. Příliš mnoho energie padlo na halasné porady a vymýšlení bombastických přídavků, doplňků a vylepšováků, takové doslovné i metaforické překřikování se v plénu. Já jsem několikrát podcenil své vnitřní tiché varovné hlasy, některé věci ale zapadly přesto, že byly vyřčeny nahlas - jen nesouzněly s "mega" vizí.

Osvojení role, kterou mi druzí nepotvrdili
To se stalo mě, stalo se to i jiným. Některé role jsme chtěli ale nedostali, některé nechtěli, ale připadly nám. O něco se dva lidé neúspěšně a zoufale přetahovali. Pokud něco nemám na zodpovědnosti a přesto se tím nedokážu přestat trápit, ušil jsem si na sebe strašlivou past.

Zanedbání péče o důležité osobní vztahy
Všechno ostatní by se dalo unést a šlo by nad tím mávnout rukou, ale že jsme dopluli a někteří už asi nikdy nebudou chtít na palubu stejné lodi (nebo alespoň ne se stejnou posádkou), považuju za těžkou prohru. Byť v součtu je bilance spíš pozitivní. Pro budování vztahů žel nestačí jen hromadný teambuilding, stejně jako ne všechno se dá vyřešit poradou v plénu. Jde o drobnosti, setkávání a poznávání se v malých skupinkách, nad drobnostmi. A opět, pokud se otálí, může být pozdě. Jestli vůbec má kdy být nějaké "příště", musíme začít od osobních vztahů, budování důvěry, vyjasňování pozic - a uklízení po přestálé bouři. Bez toho, abychom se navzájem mohli na sebe plně spolehnout, nikdy nebude plavba takovým zážitkem, jakým by mohla být.

the trap of "interaction" (draft)

From Evernote:

the trap of "interaction"

I tried to create and post something, that will… contribute, enrich, please, make laugh.
Or did I just try to do something that will induce reaction, start communication?
Or do I just want the reaction to confirm my existence, my worth, my value?
 
I have posted it and I'm waiting. I'm terribly impatient. I can't wait to get a reaction. Without a reaction, I will not die - but I will have experienced a little failure.
How to disconnect from the feeling of failure?
How to not get addicted to the feeling of success in case that a lot of my postages DO get a reaction?
How to free myself from the desire that a specific person reacted to a specific post?
How to learn to be patient and learn (again) to wait for a letter to come in 1, 2, 3 weeks?

Is there not a problem in accepting of religion at all, the "expectation of immediate response" being a general blocker of accepting faith as true and worthy?

How to interpret a "reaction" (like, RT, favorite, +1)? Does it mean the other person likes me? Wants to be a friend? Wants more contact? Would like to meet in real?

What is the right kind of response? Do I have to receive a notification? Is smile enough? Is it too much?

Are we just on the hunt for "seeing our influence"?.

What is the most difficult about it:
- to be able to interpret a reaction/lack of reaction as truly as possible
- to dis-attach yourself from the drug of "self-confirming" through other people's reactions

Co je a co není v jádru TEDx - Ideas Worth Spreading

Skvělá trenérka prezentačních dovedností Jeanne Trojan na twitteru vznesla otázku, jestli s množícími se TEDxy v České Republice příliš netříštíme energii (ahoj do Brna a Hradce Králové!). Vnímám za tím otázku, jestli není lepší spojit síly, navzájem si doporučit ty nejlepší řečníky, vybrat z nich pár hvězdných, ještě jim důkladně pomoci s vyšperkováním prezentací a pak se na ně podívat "se spadlou čelistí".

Souhlasím s tím, že na kvalitě prezentací by se vždycky dalo ještě mnoho vylepšit. Ale nejde jen o odrážky, animované přechody a jiné podobné zabijáky soustředění. Jde zejména o nalezení a podpoření základní pointy, o zdrůraznění jádra sdělení. To mimochodem autorka http://outstandingpresentations.org/ dobře ví a umí školit.

Podle mnohých je TED přehlídkou skvělých prezentací, jistým etalonem kvality. Dokonce se někteří nechali slyšet, že kdo nenabídne dokonalé prezentace, měli by mu z TEDu odebrat licenci. Že nezávislé dobrovolně pořádané akce typu TEDx budou ideálu těžko dosahovat ve 100 %, o tom není pochyb. Na svém štítě ale i samotný TED nese "Ideas Worth Spreading". Nikoli "Guaranteed Spreading of Ideas". První jsou myšlenky, pak jejich hodnota, poté jejich šíření.

Proto, aby se myšlenka mohla šířit, je nutné ji dobře formulovat a předat ve formě, kterou lidé přijmou, stráví a ponesou s sebou dál. Ano, ale. To, že prezentace myšlenky není dotažená do dokonalosti, že je nápad představen jazykem, který některým lidem nesedne - to ještě nedělá z ideje něco, co bychom měli šmahem smést pod stůl. Některé myšlenky jsou -  stejně jako lidé - zatím nesmělé a čekají na potvrzení své hodnoty.

Alain de Botton (http://www.ted.com/talks/alain_de_botton_atheism_2_0.html) vyzývá posluchače k tomu, aby se podívali na náboženství jako na pokladnici úspěšných technik, nápadů a důrazů. Z počátku mi to přišlo vtipné, ale posléze ve mně začalo růst drobné znechucení. Když se tohle dotáhne do důsledku, vyrobíte například z národního socialismu nacismus. Ne, že by se jedni nemohli inspirovat od druhých. Asi je celkem ok, když se bude charita učit od businessu (jako to pěkně vysvětluje Andrej Kiska ve své knížečce Cesta manažéra z pekla). Ale samotná forma bez obsahu je buď k ničemu, nebo nebezpečná.
(S odstupem vnímám de Bottona lépe, ale pořád se nemohu oprostit od pocitu, že je to celé nějak nakřivo. Pokud je na náboženství tolik dobrého - dle de Bottona skoro všechno - a kritizujeme jen víru v Nejvyššího, chytili jsme se do pasti. Následujíce jeho doporučení, vezmeme formu a na uprázdněné místo Boha dosadíme více či méně sami sebe nebo nějaký náš konstrukt. Už asi nebude mít podobu zlatého telete vytepaného z roztavených šperků. Bude to konstrukt ekonomický, sociologický či psychologický. Ale to je prašť jak uhoď. Získáme tím navíc jen pocit, že my jsme ti, kdo mají zásadní vliv na svět kolem sebe i v sobě.
Praktika přebírání, inspirace a přeznačování dobře fungujícího je stará jako všechna náboženství. I křesťané ji zhusta používali, když vzali staré pohanské svátky spjaté se solárním a lunárním rokem a naplnili je novým obsahem. My jsme je zase vzali, starý obsah odsunuli a... no, něco málo možná někde zbylo. O Velikonocích dost málo.)

Jeanne jistě neříká, abychom se zaměřili jen na skvělé prezentace. Tento rozměr neodmítám, ale jen proto, že účelně  vystavěné prezentace jsou dobré pro to, aby se myšlenky mohly šířit. Hlavní hodnotu TEDx vidím v usilování o otevřenost a pestrost - jak na úrovni programu, tak mezi publikem. Otevřenost znamená i to, že budu jako posluchač schopen vážně přemýšlet i nad myšlenkou, kterou mi nepřednáší charismatický profesionál, hladce a zábavně, jako na zlatém podnose. Má-li mít hnutí TEDx nějakou hloubku, potřebujeme schopnost jít za formu, za jazyk. Potřebujeme nejen řečníky, kteří dovedou naservírovat starou botu jako telecí kotletku, ale i posluchače ochotné hledat a najít bohatství v pánvi plné vody a písku ze zlatonosné řeky.

Michal Bystrov: PŘÍBĚHY PÍSNÍ

Michal Bystrov: PŘÍBĚHY PÍSNÍ (díl druhý)
Galén 2011

O příbězích všech dvaceti následujících písniček platí, že jsou to historie skoro detektivní. Naštěstí má
jejich vypravěč velkou ctnost navíc: místo líčení, jak pátral, rovnou sděluje, co vypátral. Michal Bystrov
je reportérem stejně poutavým jako elegantním.
Jiří Černý

That Lucky Old Sun – Strange Fruit – The Girl From Ipanema – Oh My Darling Clementine – Red River
Valley – Auld Lang Syne – The Partisan – Go Down, Moses – Amazing Grace – Greensleeves – My
Bonnie Lies Over The Ocean – Where Have All The Flowers Gone? – El Condor Pasa – Long Black
Veil – Oh, Shenandoah – When Johnny Comes Marching Home – The Green Door – Big Rock Candy
Mountain – Lily The Pink – Na kopečku v Africe

První část zamýšlené trilogie Příběhy písní vznikla v roce 2009. Také v druhém díle se Michal Bystrov
vydává po stopách skladeb, na jejichž původní smysl, osudy či autory se dávno zapomnělo. Na
základě ověřených faktů líčí co možná nejpodrobněji a nejpravdivěji historii jejich vzniku, srovnává
všechny známé teorie, upozorňuje na staleté omyly a vykresluje prostředí a situace, v nichž se
jednotlivé písně zrodily. Zajímá vás, kdo byla skutečná dívka z Ipanemy, kudy teče Červená řeka,
co se skrývá za mořem piva a jak se ocitl „známej lotr mexickej“ na kopečku v Africe? V této knížce
najdete odpovědi. Třešinkou na dortu jsou vzpomínky Jiřího Suchého a Miloně Čepelky na vznik textů
k písním Klementajn a Dobrodružství s bohem Panem.

Michal Bystrov
Novinář, textař a muzikant. Narozen 30. listopadu 1979 v Praze. Absolvoval VOŠ při Konzervatoři
Jaroslava Ježka, bohemistiku na FF UK nedostudoval. Od roku 1999 spolupracuje s Lidovými
novinami. Dále psal do Respektu, Reflexu, Hospodářských novin, Deníku, Xantypy atd. Patří k stálým
přispěvatelům magazínů UNI a Crossroads. Překládá hudební biografie (Beatles, Pink Floyd, Bob
Dylan, Led Zeppelin). Patří ke sdružení Osamělých písničkářů.

Další informace na adresách:

Z OHLASŮ NA PRVNÍ DÍL:

Příběhy písní je výborná kniha s přiléhavým titulem. Zajímavě a nápaditě, na základě rozsáhlé četby, dokazuje, že nejen knihy mají svoje osudy, ale že i carmina sua fata habent, a mnohdy zajímavější než písně samé. Každý, kdo má rád písničky, bude uchvácen jejich historiemi.
Josef Škvorecký

Autor s mravenčí pečlivostí odkrývá historické, místopisné, sociální i politické pozadí písní a nezřídka je též zasazuje do velmi zajímavých souvislostí.
Leoš Kofroň (Rock & Pop)

Je to čtení nesmírně zajímavé, podložené podrobným studiem materiálů.
Jiří Moravský Brabec (Folk & Country)

Michal Bystrov shrnul do knihy články napsané původně pro různé magazíny, nicméně jednotlivé kapitoly nepůsobí jako pouhý souhrn časopiseckých textů. Potěší precizní pátrání ve zdrojové literatuře a dokládání vývodů citacemi. Jednotlivé „písničkové povídky" přitom zůstávají čtivé, nepůsobí suchopárně.
Tomáš S. Polívka (Týden)

Vykreslit z mnohdy neobyčejně obtížně dostupných historických útržků pozadí vzniku legendárních skladeb jako Waltzing Matilda, Jingle Bells, St. James Infirmary nebo Casey Jones byl mimořádně šťastný nápad vycházející z nejlepších tradic tuzemské hudební novinařiny.
Milan Šefl (Týdeník Rozhlas)

Svým záběrem je Bystrovova práce unikátní v mnohem širším než pouze českém kontextu.
Ondřej Bezr (idnes.cz)

Málokdy vyjde úzce zaměřená popularizačně-historiografická publikace schopná naráz oslovit tři generace čtenářů. Kniha novináře a publicisty Michala Bystrova Příběhy písní však mezi ně rozhodně patří.
Vojtěch Probst (Literární noviny)

Autor podrobně a na základě pečlivého studia literatury a pramenů sleduje životopis každé písně: jak i proč byl námět zhudebněn, jak se vyvíjely různé verze, jak song zlidověl, jací interpreti jej proslavili. Někde vyvrací i oblíbené omyly, uvádí na pravou míru fámy a objevuje různé konotace a souvislosti.
A také rekapituluje cestu songů do Čech a jejich zdejší život. Především ale vypráví živě a zábavně a někdy i se špetkou nadhledu, protože mnohé z mordýřských historek jsou někdy i dost bizarní a doslova vyzařují neopakovatelný kolorit 19. století, kdy odvážní pionýři táhli na západ v krytých vozech.
Jana Machalická (Lidové noviny)

Ač podobné publikace, ať už překladové či původní, již existují, Bystrovovo dílko je v mnohých ohledech převyšuje. Hlavní předností knihy a hlavním důvodem, proč si Příběhy přečíst, je jejich „nevygooglovatelnost“. Zatímco leckterou, často i velmi podrobnou informaci poskytne během vteřin Wikipedie, Bystrov se nebál hledat v zasutých archivech a jeho snaha se bohatě vyplatila. Až se nechce věřit, že autor nebyl přímo u toho, když šel parník John B ke dnu nebo když přiopilý Stephen
Foster psal svoji slavnou Ó Zuzano. Příběhy písní jsou to nejlepší, s čím se dá v žánru setkat. Bystrov vykonal kus tvrdé práce a informace podává s nadhledem i zanícením, takže jeho vyprávění ocení i čtenář, který zrovna táborovým ohňům neholduje. Jak se píše v mottu knihy, „Jsou písně, u kterých stojí za to znát celý příběh.“ Bystrov tyto příběhy rekonstruuje s nenápadnou brilancí.
Stefan Segi (Literární novinky)

Michal Bystrov dokáže kriticky pracovat s rozpornými prameny různého typu a kompetentně se přiklánět k odborně přijatelným závěrům. Jeho pravdovou ambicí není faktografický koktejl. Ve čtivém textu zabírá historické a kulturní souvislosti s publicistickou erudicí Paula Johnsona a otevírá čtenáři i sobě barvité detaily z angloamerické historie a kultury, které bourají obvyklé generalizace a propojují kulturu vysokou a nízkou, historii velkou i lokální. Geografická fluktuace a proměnlivost písniček, vytvářených většinou profesionály a zdomácnělých v lokálních verzích, umožňuje autorovi brilantně kličkovat v tématech, místech, dobách. Knížka v grafické úpravě Bedřicha Vémoly aspiruje na jeden z počinů roku.
Pavel Ondračka (Host)

Nechceš si se mnou zaplachtit? (na okraj sexuální výchovy)

From Evernote:

Nechceš si se mnou zaplachtit? (na okraj sexuální výchovy)

Studoval jsem dvě stě let starou příručku pro námořní kadety a v tom mne přes jednu metaforu napadla souvislost s aktuálním sporem o sexuální výchovu ve školách. Dr. John Gray v některé ze svých marsovsko-venušanských knihách píše o kryptické komunikaci mezi manželi. Aby se nemuseli stydět, používali pro sex klíčové slovo "plachtění". Romantické a praktické.

Při debatách o sexuální výchově se perou minimálně dva principy: svoboda a bezpečí. Svobody má plnou hubu kdekdo. A kdo by nepečoval o bezpečí vlastních dětí? Plachtění je také pěkným symbolem svobody i nebezpečí. Takže to vážně má cosi společného.

V té prastaré učebnici pro důstojníky mne překvapilo, jak nesamozřejmé je noční kotvení mimo přístav: musí se pracovat jak s kotvou, tak s plachtami. Velkou loď samotná kotva těžko udrží, protože se během noci otáčí příliv a bude v různých chvílích táhnout loď různým směrem. Do toho zcela jistě povane nějaký vítr. Cílem je nenechat se hodit na pobřežní skály, ani odvát na širé moře. Musíte tedy mít dobrou kotvu (nebo dvě) pro vyrovnání síly proudů, dlouhé kotevní lano a spoustu znalostí o tom, jak ovládat plachty, aby kompenzovaly tlak větru. Kdybyste měli jen kotvu, proudy a vítr vás brzy zamotají tak, že vám nepomůže. Pokud kotvu nespustíte a dobře neupevníte, nezbyde vám než donekonečna manévrovat - a na to nemusí být v noci u pobřeží ani prostor, ani čas.

Vidím to podobně i s výchovou - například v oblíbené oblasti svobody a dobrodružství, totiž sexu. Pokud budeme mít pouze plachty - informace (jak se co dělá, jaké jsou nemoci, co se dá zvládnout, na co si dát bacha), nebudeme mít chvilku oddechu od manévrování a křižování, někdy nás to možná foukne mezi skály, kam bychom sami nikdy nepluli.
Když vyrazíme jen s tím, že přece máme na noc kotvu - totiž zakořeněné hodnoty a základ mravních principů, přijde někdy velký vítr a s ním strach, odliv nás otočí a kdo ví, jesti tu kotvu neutrhneme jen proto, že nám nikdo neřekl, že na moři je vítr a u pevniny se střídá příliv s odlivem. S kotvou bude problém i tehdy, bude-li na krátkém kotevním laně. A také, pokud nám ji v přístavu z opatrnosti naložili příliš těžkou.

Domov má dávat člověku především kotvu: základy hodnot, ohleduplnost, vzory věrnosti, sebeovládání a něhy. Pokud přidá ještě i nějaké znalosti o plachtění, jen dobře. Nikomu to neuškodí. Pokud ale jako starý mořský vlk potkávám hodně lodiček, kterým chybí na palubě kotva, nezbývá mi, než učit jejich kapitány, jak si pomoci jen s plachtami (myslím, že se tomu před 200 lety říkalo "waring" a že to nemá v češtině paralelu.) 
Pokud navíc budu mít k dispozici i nějaké malé kotvičky na rozdávání - a nebo někoho naučím, jak si vyrobit provizorní, zasloužím se o to, aby se o něco méně mladých lidí rozsekalo na útesech.

Musíme pečovat o hodnoty, ctnosti a mravní rámec toho všeho. Nejlépe tam, kde je to nejsnažší, tedy doma. Ale potřebujeme také vzdělávat v praktických otázkách každodenního soužití, ve věcech hygieny, základní ochrany a právních aspektů. Rozhodně nestačí nechat to být - rizika jsou jak tam, kde domácí prostředí nestačí, ale i tam, kde chybí základní orientace praktická.

A proto, mladí kadeti:
Jsou přístavy, kde kotvy nenaložíte - tož učte se aspoň plachtit. Nebrblejte na nutnost mít kotevní lano pěkně srovnané a na tu dřinu u vrátku: ono se vám to jednou může zatraceně hodit. Vyhnete se mnohým nesnázím a v bouřlivé noci se budete mít na co spolehnout.
Pokud vám naložili kotvu příliš těžkou, nenechte svou loďku potopit a odvažte se sami přemýšlet. Rizika ztroskotání jsou velká, ale zážitek z volného plachtění s věrnou a sehranou posádkou za to stojí.

Desatero důvěryhodného dobrovolníka

Rozjíždíme velkou akci, tak abychom nezapomněli...

From Evernote:

Desatero důvěryhodného dobrovolníka

  1. Vybírejte si dobrovolnou práci jen pro takový tým, který dovede ocenit vaše nasazení a nezneužije vás.
  2. Seznamte se s ostatními členy týmu i se širším kontextem projektu. Hned se vám bude lépe pracovat.
  3. Chvalte se navzájem s ostatními za dobře odvedenou práci. Hledejte i dávejte motivaci.
  4. Zjistěte si, komu jste za svou práci zodpovědní, ověřte a hlídejte si termíny dodání.
  5. Berte svěřené úkoly vážně, jako kdyby byl pracovní, skvěle placený nebo velmi důležitý. Pomůže vám to ke spokojenosti a projektu k získání dobrého jména. 
  6. Říkejte si průběžně o zpětnou vazbu a konstruktivní kritiku, poskytuje ji svým kolegům.
  7. Pokud máte nápad na zlepšení, nenechávejte si ho pro sebe. Pokud se vám něco nezdá, podělte se o to a nebručte jen stranou.
  8. Pokud něco přestanete stíhat či zvládat (nebo když dostanete úkol nad vaše síly), co nejdřív to dejte někomu vědět. Nestyďte se za to, jistě vám někdo rád pomůže. Možná na jednom malém úkolu visí něco mnohem důležitějšího.
  9. Neomlouvejte sami sobě ani jiným nekvalitu tím, že za to stejně nejste placeni. Nekvalitní práce snadno poškodí sebelépe koncipovaný projekt. Raději si toho na sebe nechte předem naložit méně.
  10. Buďte hrdí na svou dobrou vůli a doporučujte práci na neziskových projektech i svým přátelům.